PROJEKTPLUS
KW – Smrt je jen jedna
KW-ho pouliční aktivity v sobě spojují pro street-art netypicky téměř atelierový přístup k malbě s geniem loci místa, které v tomto případě tvoří na dnešní poměry celkem pomalé tempo Heřmanovy ulice s typickou řadou původních vlnitých rolet. Kromě toho je na staré secesní fasádě osazena malá bronzová deska k uctění památky jedné z květnových obětí roku 1945.
Motiv vojáka umírajícího v krajině daleko od české kotliny vytváří ozvěnu událostem, které jsme zvyklí sledovat s rychlostí televizních zpráv, anebo také se stoickym klidem přehlížet.
Exoticky působící idylka zátoky tropického atolu na roletě letenského bazaru je fatamorganou, tryskající z jednoho donekonečna opakujícího se motivu, jen v jiných kulisách. Smrt je jen jedna.
Tatjana Erpen
Dorazí osobně na přelomu března a dubna. Na holešovickém nádraží představí svou práci, která identifikuje místo na základě tvarové příbuznosti, a to – se kmeny stromů.
Důležitější než tato formální podobnost je pro ní fakt, že v kůře stromů se dá s trochou nadsázky číst podobně jako v jízdních řádech, přičemž to co rozhoduje nejvíc, je schopnost jednotlivce předloženou informaci přečíst správně. Ztrácet a nalézat se potom můžeme na nádražích stejně tak dobře jako v lese.
Sangeun Won – Office Workers
Při hledání možností, čemu všemu by mohlo naše místo na nádraží posloužit, jsem došel k tomu, že by válce mohly představovat jednotlivé sekvence filmu. Sangeun přišla z vlastním řešením kresleného scénáře-storyboardu.
A o čem je ten film?
Příběh tří lidí, samotářsky žijících vedle sebe, vykresluje pravděpodobnou, a o to smutnější realitu městské současnosti. Všichni tři bydlí ve stejném domě, pracují ve stejné firmě, každé ráno stojí na stejné zastávce. Tyto tři scenerie se ve filmu opakují a povídkovým způsobem tak líčí osud jednotlivých postav.
Všední každodennost, neustále se do zblbnutí opakující, pravděpodobně posloužila jako generátor sociálních neuroz, vražedných i sebevražedných sklonů.
Sangeun nepopisuje schizofrenní vlastnosti hlavních hrdinů psychologicky, ale s nadsázkou tím, že rozdvojenou osobnost personifikuje a nechavá jí se projevovat a promlouvat přímo z těla své oběti. Důležitý moment filmu, vytyčující hranici reality, je samota a pravidelně opakované zvuky, vycházející zpoza stěn bytu či kanceláře, které neúprosně probouzí „závrať“, se kterou přichází touha uspokojit své druhé já… a to za jakoukoliv cenu.
Natsuko Ishikawa – Full Moon
I když Natsuko odjela z Tokia, aby se nadechla „něčeho čerstvějšího“, devastace Evropou se u ní naštěstí nekoná a všechna ta Evropa se odehrává (podle mě, teda) hlavně v rovině možnosti být zde sama sebou. V Japonsku jsem nebyl, ale prý tam v tomhle ohledu zas až taková prča není. … Takže teď po EU brouzdá spousta nadšených Japonců užívajících si originálního evropského chaosu. A Natsuko je jednou z nich.
Atmosféra jejích starších příběhů trochu připomíná Neználka, všude samé miloučké dětičky, něco řeší. Něco, co- to nevím. Existenciální tíseň to možná nebude, ale vůbec bych se nedivil kdyby jo. V té neználkovské náladě je navíc ještě něco trochu z Vivian Girls od Henryho Dargera. Jednoduchá kresba i napětí které je v těch příbězích , dohromady vytváří příjemnou kombinací … ne – japonsky se kvůli toho neučím, ale je to dobrý!
Vlastně jsem chtěl napsat, že to, jak a co, Natsuko dělá, vykazuje tolik gender znamínek, že se o tom psát bojím. Na druhou stranu je to dobrá příležitost zauvažovat.
Ten úplněk – ne, že by se mi spouštěla krev, ale pravidelnost návalu energie je a je nejen u mne dobře pozorovatelná. Natsuko zmiňuje bolest, která přichází společně s úplňkem, a která se podle ní s věkem stále zvětšuje. Biologie to má jasné, dokud spermie nenatrefí na vajíčko bolest bude, a bude gradovat tak dlouho, dokud to tělo, ale i mysl nevzdá.
„Full moon “ tak jako ho Natsuko popisuje, je o bolesti projevující se všeobecně přítomným sklonem k sebedestrukci a agresivitě, která přichází z vnějšku a působí zákeřně uvnitř nevědomé oběti, která pro lásku zabíjí . Když si k tomu představím všechny ty zběsilé pohledy a narvané bary, které v období úplňku přitahují nešťastníky všech rodů a věků, není mi z toho pravda nejveselejc. Nezbývá než poučit se, a po japonském způsobu říct tuto anglickou repliku . Mr.Full-Moon I will enjoy every moment of my life, I will be honest to myself. Thank you Mr.Full-Moon!
Matěj Smrkovský, Rotační kresby
Matěj Smrkovský problematizuje proces vzniku kresebného záznamu. V případě Holešovického nádraží se nespokojil jen s pohybem válců, ale podařilo se mu obsáhnout místo jako celek. Promyšleně zapojil do akce návštěvníky vernisáže stejně jako provoz nádraží. Vysledkem byl participační tvar řízený autorem na dálku prostřednictvím dopisu, vhozeného do naší kontaktní schránky (prozatím jsem tam měli jen pár nedopalků od cigaret).
Pokyny učastníky zavedly do úschovny, kde byl k vyzvednutí kufr obsahující 12 černých sprejů, rukavice a 2l vína. Jednoduchý návod k použití určil, jak přesně se má postupovat. Bylo zajímavé sledovat proměnu atmosféry, která z počátku působila dosti rozpačitě. Nicméně ukázalo se, že konceptualní přísnost a nízká účast ještě nemusí znamenat prohru. Rychost se kterou zmizelo všech 12 sprejů v rukou přítomných bylo v příkrém kontrastu s dosavadní atmosférou, úzký koridor vyhrazený pro práci těkal syntetickou vůní a pomalu zamořoval celé okolí, zatimco posledni aktéři pudově dostříkali zbytek svého spreje.
Výsledkem akce, je svěží serie šroubových kreseb, připomínající minimalisticke partitury konkretní hudby. Tento fakt Matěje inspiroval k dalšímu navazujícímu projektu hlasových kreseb, ve kterém bude postupně zvát zpěváky, kteří volnou improvizací tyto kresby zhudební.