PROJEKTPLUS

Sekvence fotografií na otočných válcích pro bývalé jízdní řády v galerii Projektplus je úsekem z delšího celku, vzniklého během výletu na Ořešník.

Při pouhém pohledu na realistické krajinné snímky nenalézáme kromě motivu lesního interiéru žádnou jinou zřetelnou spojovací linii. Jak vyplývá z názvu, spojujícím momentem sekvence je způsob vzniku jednotlivých fotografií – snímky byly exponovány při každém ohlédnutí během výletu lesem, podniknutého s myšlenkou na výstavu.  

Kdybychom koncept přerušované chůze lesem se 71 ohlédnutími doprovázenými zmáčknutím spouště považovali za partituru, dalo by se říci, že jednotlivé záběry s kmeny stromů a spletí houštin jsou materiálním produktem jedinečné realizace partitury fyzické akce. Ohlédnutí se zpět je spojeno s razantním omezením možnosti vizuálního výběru obrazu – pokud budu fotografovat výjev před sebou, zastavím se na místě, které pro mě bude vizuálně zajímavé, pokud se však striktně rozhodnu fotografovat pokaždé, když se ohlédnu, nikdy vlastně přesně nevím, jak vypadá výjev za mnou.  

Upozadění vizuálních kritérií výběru snímků a hledání “nefotografických” metod pro vznik fotografických sérií odvozuje Ondřej Bouška z metod americké konceptuální fotografie šedesátých a sedmdesátých let, jejíž autoři ve snaze potlačit výlučnost jednotlivých snímků a exkluzivitu námětu podřizovali často vznik sekvence fotografií předem zvolené instrukci, například jazykové frázi (např. Ed Ruscha v Twentysix Gasoline Stations z roku 1963) nebo různým omezením a frázováním fyzického pohybu s fotoaparátem (např. série fotografií Blinks Vita Acconciho z roku 1969).

Stejně jako v pracích amerických konceptuálních fotografů nejsou u Ondřeje Boušky jednotlivé fotografie tolik důležité, smysl tkví v celé sérii. “Výběr” jednotlivých snímků nepodléhá vizuálnímu stylu, ale iniciačnímu konceptu dané série. V Ondřejově případě je tímto konceptem a instrukcí, která určuje vznik snímků, nejčastěji fyzická akce v krajině (desetisekundové běhy od kamery, focení nočního nebe na 30 minutovou expozici vleže na zádech atd.), přičemž se zdá, že ačkoliv je daná akce metodou vzniku fotografií, není vznik fotografií jediným důvodem jejího provádění, takže se fotografie nakonec paradoxně stává při vnímání celku Ondřejovy práce trochu upozaděnou částí, jakoby spíše materiální upomínkou na uplynulý prožitek (jako když na výletě zvedneme kamínek, abychom se pak na něj mohli doma opakovaně dívat).   

Zdánlivá banalita motivů fotografií Ondřeje Boušky má díky realisticky podaným krajinám s typicky českými rysy a názvy (Říp, Velíz) jemný nádech romantismu devatenáctého století. Pod zjevnou metodologickou inspirací americkou konceptuální fotografií tu můžeme také vycítit nenápadnější, podle mého názoru však silnou vazbu k českému akčnímu umění šedesátých a sedmdesátých let. Místo fotografa máme pak před sebou performera s fotoaparátem, půvab jehož fotografií tví mimo jiné v tom, že jsou produktem zážitků, které známe bez rozdílu všichni. Ondřejovy fotografie nezastiňují autenticitu zážitku jeho demonstrací nebo dokumentací, ale umožňují divákům tiché spoluprožívání – jako při pohledu na přírodniny přinesené z výletu. 

Trajektorie uskutečněné 18. října od 18 do 19 hodin je jednovečerní hra Jakuba Rajnocha založená na srovnání matematických modelů pravděpodobnosti výskytu osob, pohybujících se v prostorách nádraží Holešovice, v prostoru galerie s reálným pohybem osob v prostorách nádraží během vernisáže. 

Built with Berta